Ondina

13. prosince 2009 v 16:47 | Jillian
Začněme nejdříve legendou samotnou.



Na malém poloostrově v jezeře obklopeném hustým lesem stojí rybářská chatrč. Jednoho dne do chatrče vstoupí rytíř Uldebrand, když za zvláštního šumění vody vstoupí také rybářova adoptivní dcera Ondina je ihned okouzlen její nevídanou krásou. Dívka prohodí jen několik slov a opět odchází. Rybář vypráví rytíři svůj příběh. Je tomu již mnoho let kdy zmizela a možná se i utopila jeho jediná dcera. Toho večera však na dveře nešťastného rybáře zaklepalo jiné děvčátko, bohatě oblečená,ale celá promočená dívenka. Rybář a jeho žena ji přijali za vlastní. Chtěli ji pojmenovat jménem Dorotea, což znamená boží dar. Řekla však, že už jméno má a musí jí zůstat, Ondina. Když Uldebrand vyjde ven a znovu zahlédne Ondinu, okamžité se zamiluje a rozhodne se vzít si ji. Starý mnich je oddá a Ondina až později svému novému muži prozradí, že je vodním duchem a teprve teď získala duši, protože k ní nějaká lidská bytost pocítila opravdovou lásku.
Mladí manželé odjedou na Uldebrandův hrad. Tady se ale do příběhu zaplétá mladičká dívka Bertalda. Ondina prozradí, že Bertalda je ve skutečnosti ztracenou dcerou rybářovou. Ulebrand si Bertaldu zamiluje a velmi rychle k ní, lidské bytosti, pocítí mnohem větší náklonost než k Ondině. Když Bertalda, stydící se za svůj původ, uteče a Uldebrand se ji vydá hledat Ondina pochopí, že Bertaldu skutečně miluje. Nejprve se s tím Ondina dokáže smířit a rozhodne se mladé milence chránit před hněvem vodních duchů a jejího srýce Frescofonta. Potom, co ji však Uldebrand zahrne krutými výčitkami, zapřísahá ho aby jí zůstal věrný a nešťastná se vrací do lůna vod a vrhá se do Dunaje. Uldebrand se s Bertaldou skutečně ožení. Příběh ale nekončí šťastně ani pro jednoho z nich. O svatební noci se Ondina vrací a polibkem Uldebranda zabíjí. V podobě zahalené postavy se vrátí i na jeho pohřeb. Ihned poté se Ondina promění ve vodu a stává se z ní pramen...

Krátká ukázka,celý text jsem bohužel nenašla. Uldebrand umírá...

…Ze studny vystupoval bílý sloup a s počátku každý myslil, že jest to vodotrysk, až teprve probravše se z udivení spatřili, že jest to bledá, ze studny vystupující postava ženy. Byla zahalena v bílý závoj a lomíc úzkostlivě rukama, hořce plakala. Vystoupila ze studny a brala se přes dvůr k zámeckému stavení. Hradní čeleď se rozprchla a nevěsta zděšeně dívala se oknem se svými služkami na postavu. Ta kráčela dole pod nimi a pohlédnuvši vzhůru, žalostně zalkala. Bertaldě se zdálo, že poznává pod závojem bledou tvář Undininu. Postava ztěžka a váhavě kráčela, jako na popraviště. Bertalda křičela, aby zavolali rytíře, ale žádná ze služek neodvážila se z místa a nevěsta opět umlkla, bojíc se vlastního hlasu. Postava kráčela známými jí schody a chodbami v těžkém pláči dále. Ach, jak jindy chodívala tu veselá! Rytíř byl propustil své služebníky a chystal se ke spánku. Napolo svlečen stál v trudných myšlenkách před skvostným zrcadlem, svíčka temně hořela na nočním stolku vedle něho. Náhle ozvalo se na dvéře tiché klepání. Tak druhdy klepávala Undina, když jej chtěla škádliti! "Jest to pouze přelud", děl Hulbrand k sobě, slyšel za dveřmi bolestný hlas a v zrcadle spatřil, jak dvéře se zvolna otvírají. Jimi vcházela bílá postava a opět tiše zavřela. "Otevřeli studnu," pravila, "a proto jsem nyní zde a ty musíš zemříti." Huldbrand cítil v srdci svém, že jinak ani býti nemůže, a zakryv si rukama oči, pravil: "Neděs mne v hodině smrti! Skrýváš-li děsnou tvář pod závojem, neodhaluj jej a odsuď mě neviděna!" "Ach," odvětila postava, "což nechceš mne ještě jednou naposledy viděti? Jsem dosud tak krásná, jako když jsme se poznali na ostrohu v rybárně." "Ó, kdyby tomu tak bylo," vzdychl Huldbrand, "pak chci umřít s tvým políbením na rtech!" "Nuž, staň se!" pravila a odhrnula závoj. A tu Huldbrand spatřil usmívající se nebeský obličej Undinin. S láskou a u vědomí blízké smrti chvěje se sklonil se k jejímu objetí. Ona vtiskla mu na rty andělské políbení a vroucně jej v pláči k sobě tiskla, jako by chtěla vyplakati svoji duši. Slzy vstoupily rytíři do očí, slabá bolest pronikla jeho hruď a naposledy vydechnuv, mrtev klesl z náručí krásných rukou k zemi. "K smrti jsem jej uplakala," pravila Undina k služebníkům, jež v předpokoji potkala, a kráčela středem polekaných zvolna ven ke studni.

Motiv: nesmiřitelnost dvou odlišných světů a životů. Toho přírodního, divošského a toho civilizovaného s jeho sociálními a nábožeskými závazky...

Tak a teď zvedne ruku ten komu to nepřipomělo Malou mořskou vílu Hanse Christiana Adersena. Je to tak, podobnost je tady hodně velká. Legenda o Ondině mě hodně zaujala, je to krásný příběh. Jako první ho sepsal jako dlouhou povídku Undine(1811) Friedrich Heinrich Karl de La Motte-Fouqué. V roce 1907 k ní přidal nádherné ilustrace slavný umělec Arthur Rackham, na jehož díla se můžete podívat ZDE. Příběh o téhle vodní víle je hodně známý i přesto, že my ho neznáme. Theofrast Paracelsus napsal knihu: Kniha o nymfách, sulfidách, pygmajích a salamandrech. O něj později toto téma převzal Giraudoux pro svou hru Ondine.

Kopírovat se zdrojem prosím, je to mými slovy. Inspirace a čerpání z knihy Velký atlas Mytologie- Giorgio P. Panini. Ilustrace použité v tomhle článku patří také k ilustracím Arthura Rackhama.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama